Je noc, černá a hluboká, kdy sedím na kraji bazénu, bříšky prstů brouzdám vodní hladinu, vzdálená domovu, jehož hranice lemují pohoří. Na obloze ledabyle rozházené hvězdy, upínám k nim zrak, neschopna myšle
nek a slov, protože ona velká nádhera mi z nenadání bere dech… V takových chvílích si vykládáme s Bohem,jsme si blízko, neptá se, dokud se nezeptám já, pouze dá pocítit svou jemnou přítomnost. A pak, nechá pro mne spadnout jednu z hvězd. Mihne se nebem a rozpadne na prach. Hrstička vteřin, tady a teď, pokora, která mnou jímá, jsem snad jediná, komu umožněno přát si? Hvězdy přeci nepadají jen za hlubokých nocí, kolik jich popadá ve dne, bez toho, aniž by někdo vyřkl modlitbu. Jako když náhle zmizí člověk, ztratí se, sobě i světu, najednou není, ačkoli dýchá a nikomu, vůbec vůbec nikomu ani trošku nechybí.
Představa, kdy poprvé uchopil štětec, aby začal malovat. Věděl vůbec? Nekonečné tahy ryzí zelené a nejčernější čerň pak příslušící zemi, žlutavá řepka a malinké banány na stromech. Tolik je miluji, tak moc jsou sladké. Pode mnou teče řeka a z rána si kohouti div nevykokrhají plíce. Budí mne, abych opět slastně usnula. Vždyť vůbec nikam nemusím, netřeba mi utíkat, kamkoli se hnát a drásat ruce do krve. Ne, to já, to já nad sebou neustále držím hůl. Uzavřena ve svou dokonalou slupku, abych neklesla před druhým, před sebou samou. Přijde mi to úsměvné, tady nic netřeba, čas plyne, voda teče, hvězdy svítí a občas Bůh nebem zatřese a ty, které nepřišpendlil správně, jednoduše padají…
Tak jako jednou popadáme všichni. Jednou… Ještě však stále smíme pozorovat hvězdy, tak prosím, žijme…
Bali… to jsou rýžová pole a vysoké palmy, usměvaví lidé a spousta skútrů v ulicích. Vanilka a šafrán, dobré pálivé chilli. Laskavost, se kterou se probouzím a jíž jsem zde plná. Má duše nemůže jinak, utápí se v lásce, vzdálená lidem, na kterých mi záleží a přesto, i na těch nejvzdálenějších místech světa jsem jim víc než blízká.Chybí, jako ráno, když noc ne a ne skončit. A tak, uprostřed rýžového pole chytám na svůj mobil signál. Neptám se, odkdy se wifi nachází v pralese, na jednom jediném místě, neptám se, jen přijímám a opomíjím úsměvy těch, kteří na poli dnes a denně pracují. V krásných špičatých kloboucích. Za pár dní si jeden takový povezu s sebou, domů. Nejspíš jim přijdu pošetilá, usmívají se, nechápou a nerozumí, své blízké nikdy neopouštějí, zatímco já, na víc než měsíc odjela…
Kohouti jsou všude stejní, usmívám se a občas si z plných plic uprostřed rýžového pole zazpívám. Na obzoru sopky a černý písek lemující oceán. Pokora
, to když mi balijský muž v misce servíruje brambory. Nejdražší surovinu, kterou na Bali najdete. A přesto, obětoval desetinu svého platu, aby mi je dopřál. To když jsem si posteskla, že jsem již unavená z rýže. Snesli by vám cokoli, jen abyste s nimi malou chvíli poseděli. Ne, nechci zneužívat jejich dobroty, na to již kráčím skutečně dlouho. Nemůžu, ve své podstatě jsme do jednoho láskou, sedím a naslouchám, jeho dech mne klidní, je tak krásný, stejně tak krásná je jeho žena. Sedíme a pomalu jíme, jedna z mých nejlépe chutnajících večeří, ačkoli uskládána z jediné ingredience. Křivdím, ze dvou, tou další v pořadí je pak láska…
Co bude, až se vrátím, Bože? Dokážu s tím, co jsi mne zde naučil, vědomě pracovat? Dovolíš mi psát? Povedeš mou ruku? Mé prsty, které tu tolik rády mísí mouku, pěstují bylinky a prostírají stůl? Dovedu zpomalit? Pozvat Tě častěji a opět žasnout, neb se mi zjevuješ prostřednictvím druhých. Muž s harmonikou a starý pán, co na začátku jara uprostřed města prodává sněženky. Jsi v každém z nich a i když Tě tu vnímám po svém, vím, že tu kolikrát za mne bdíš. Rozséváš na polích mák, ale také rýži, šťavnatá voňavá jablka, slaďoučkou papáju, děti s velkýma hnědýma očima pouštějící draky, které vyrobily z igelitové tašky. A pak, na druhém konci světa desítky hraček, snů a přesto se štěstí nekoná. Pomoz mi, prostřednictvím mé vlastní cesty ukázat, jak moc zde smíme být šťastni, aniž bychom se báli, že tady zítra o něco přijdeme…